Jste zde
Home > Rozhovory > Rozhovor s Katy Yaksha

Rozhovor s Katy Yaksha

Jak moc je kniha 10 přání o tobě?

Deset přání není mou autobiografií, ale inspirativním románem, který jsem si vždycky přála napsat – neboli bylo to jedno z „mých osobních deseti přání“. Při jeho tvoření jsem se ale samozřejmě nejvíc opírala jak o mou vlastní cestu k jednomu z mých splněných snů o tom, že se jednou stanu návrhářkou, tak o mou životní filosofii postavenou na pozitivním přístupu k životu. Jinak bych knihu nemohla nazývat inspirativním románem, ale pohádkou, nad kterou by si čtenář mohl povzdychnout, že takové věci se dějí jen v románech a nebo ve filmech.

Hlavní postavu, Alici, uchvátila Barcelona, jakému městu nebo místu patří tvoje srdce?

Mé srdce bije spolu s mořskými vlnami. Kladu si otázku – proč? Odpověď je jasná – nevím. Ale rozhodně vím, že nejlépe se cítím v blízkosti moře. Když jsem od něj vzdálená delší dobu, cítím se doslova jako ryba na suchu. A vůbec nejlépe, pokud to moře omývá břehy nějakého ostrova.

Co ve svém životě považuješ za nejvíce dobrodružné?

Vědomí, že každý okamžik je úžasným dobrodružstvím, pokud jsme ochotní ho tak vnímat. Jako děti. Díky otevřené mysli a fantazii, kterou ještě umí používat, dovedou spatřit v obyčejné věci kouzelné dveře do jiných světů plných neomezených možností. Když se pak děti promění v dospělé, zapomenou na tenhle svět. A pak třeba v takové kaluži vidí jen špinavou vodu, která umaže a poničí drahé boty, ale už si nepamatují čirou radost z toho, když do té kaluže skočí. Já ty dveře okolo sebe pořád vidím a do kaluží skáču moc ráda. A mám velkou radost z toho, když potkám lidi, kteří skáčou se mnou.

Tvé nejšílenější rozhodnutí?

… by bylo, kdybych se rozhodla neudělat už žádné šílené rozhodnutí…

Do tvého života rozhodně patří moře a pláž…Jak moc jsi s mořem spoutaná?

S tím mořem už je to tak. Mám takové podezření, jestli mi náhodou v žilách neproudí místo krve slaná voda. O životě u moře jsem si snila od malička. Věděla jsem, že k tomu jednou dojde. Když se potom přede mnou zčistajasna objevila jedinečná příležitost k tomu moři odjet, riskla jsem to a skočila. Ne do kaluže, ale rovnou do pořádné louže. Bylo mi 22, opustila jsem jisté a vydala se do světa za hlasem srdce a nedbala ustrašených rad mého okolí. Pro sny se musí riskovat. A vyplatilo se. Od té doby se můj život s mořem propojil. Kdybych to tehdy neriskla, kdo ví, kde bych byla dnes? Možná bych nemohla psát inspirativní romány a příběhy z cest za hlasem srdce? Speciální lásku chovám k ostrovům. Pro jejich energii. Jak napovídá třeba italské slovo „ísola“, ostrov vás odizoluje. Od zbytku světa. Jste na malém kousku země spolu s jeho obyvateli a snad díky tomu se, pokud chcete, můžete intenzivněji propojit sami se sebou. Dostat se do užšího kontaktu. Máte tam víc času, prostoru, otevřeného obzoru. Jste na ostrově, nic neuspěcháte. A ať jedete, kam jedete, vždycky skončíte s výhledem na otevřený obzor, který rozhodně promlouvá rovnou do srdce. A tak proto ostrovy…

Rozhodla jsi se opustit město i Českou republiku a odjela jsi tam, kam tě srdce táhlo. Kde všude jsi žila?

Když se podívám na mapu světa, mám pocit, že se dosud pohybuju v rádiusu 5-ti kroků. Věřím, že ho ještě trochu rozšířím. Aspoň o krok. Zatím tedy Mallorca, Ibiza, Ischia a pak na čas i Berlín, Praha a konečně i Řím, město, které má v mém srdci speciální a neotřesitelné místo. Navždy. Řím je pro mě stejně neuchopitelný a nepochopitelný jako moře. Tak proto Řím. Jediný, vznešený, úchvatný.

Alice jakoby vždy měla předpřipravenou cestu a její začátky v Barceloně jakoby byly nasměrované. Jaké to bylo pro tebe začínat na novém místě? Cítíla jsi někdy bezmoc a zoufalství anebo sis i těžké začátky dokázala užít?

Když se člověk vydá podle hlasu srdce, tak se opravdu věci skládají, jako by je někdo připravil. Dějí se doslova filmové situace. Tak to zkrátka je. Jak jednou sami okusíte cestu podle hlasu srdce, potom jakékoliv cesty okolo vnímáte jako kdyby jste seděli v čekárně přede dveřmi s nápisem ŽIVOT. A ano, i já jsem někdy cítila, že to nezvládnu. Že to zabalím. Byla jsem naštvaná a vztekala se, proč něco nejde tak, jak jsem chtěla. Ale postupně mi došlo, že všechno se děje pro dobro. Pro naše dobro. I to, co se jako dobro nejeví. Tak jsem začala víc poslouchat. Co mi ty nepovedené situace chtějí říct? Možná to mám zkusit jinak? Možná tohle není úplně ono… Když jsem změnila úhel pohledu a začala se na ty „nepříjemné záležitosti“ dívat jako na příležitosti zamyslet se a možná přehodnotit své další kroky, najednou přestaly být nepříjemné a negativní. A teď už si i novou cestu dovedu užít se vším všudy. Hlavně s radostí.

Kde se cítíš nejvíc doma?

… představte si… dlouhá pláž, jemný písek, drobné mušle vyplavené na břehu, nikde nikdo… vzduch voní, vlaje mírný vánek… a vy… cítíte písek pod nohama a slunce příjemně hřeje, barví vám tváře a šisuje vlasy… na sobě máte jen to nejnutnější… nic vás nesvazuje… odhazujete vše nepotřebné… mizí to v moři… obavy, myšlenky, představy, předsudky… jdete, dýcháte zhluboka, bezdůvodně se usmíváte… zastavíte se a sednete si na břeh, nohy vám omývají mořské vlny… a vy koukáte na širý obzor … a zkrátka jen jste… tak přesně tam jsem doma…

Plníš si své sny?

Jistě. Vždyť kdybych neplnila, jak bych o tom mohla psát a chtít inspirovat a nabádat druhé,aby šli cestou podle hlasu srdce?

Na jakém snu momentálně pracuješ?

Teď budu konečně vážná a dospělá. Mým současným největším přáním, na kterém tvořím (používám raději slovo tvořím, než pracuji, je to to samé a přece tolik jiné), je, aby se mé knihy dostaly k co nejvíce čtenářům, inspirovaly jejich životy a připomínaly, že žít šťastně není privilegium, ale přirozený stav. A úplně konkrétně, aby brzy vyšla má další kniha inspirovaná mou loňskou cestou jen sama se sebou na dva týdny do Itálie, které se poněkud protáhly…

1. Kdy tě napadlo napsat knihu, vzpomínáš si na moment a okolnosti?

Ano, vzpomínám si docela přesně. Jak už jsem zmínila, napsat inspirativní román podložený vlastní cestou, bylo mým dlouholetým snem. Začátků bylo několik, ale všechny skončily shodně po několika napsaných stránkách. Nešlo to. Deset přání jsem začala psát v době, kdy jsem ukončila několika-letý vztah, ve kterém jsem nebyla stoprocentně šťastná. Když jsem to konečně udělala, jako by se zvedla stavidla ke všemu a také k inspiraci. A je to vcelku logické. Začala jsem znovu poslouchat své srdce. Tentokrát se nápady při psaní valily jako lavina a aniž bych musela cokoliv vymýšlet, děj knihy se mi odvíjel před očima jako film. Byla to úžasná zkušenost a zážitek a já jsem pochopila, že jedině tak může vzniknout dobrá kniha. Nemůžu jí chtít „vymyslet“, musím jí „vidět“. A současně jsem věděla, že pro knihu bude snadné najít nakladatele. Že uzrál čas pro další sen, na kterém jsem už nějakou dobu tvořila. Jdete, zkoušíte, učíte se, vylepšujete se a jednoho dne jste připravení a dveře k vašemu snu se otevřou dokořán. Důležité je ale na cestu vykročit, bez toho k těm dveřím nemůžete nikdy dojít.

2. Jak dlouho ti trvá zabalit kufr a odjet?

Když přijde spontánní rozhodnutí, jsem schopná vyrazit i bez kufru. Jedny boty, jedny džíny, triko a co víc? Notebook do ruky, telefon do kapsy, peníze na jednosměrnou jízdenku a na trochu kávy. V jednoduchosti je síla a čím míň toho člověk vlastní a sebou vláčí, tím svobodnější doopravdy je a je schopný vnímat a vidět to nejdůležitější.

3. Dovedeš si představit, že se v budoucnu natrvalo usadíš na jednom místě?

Vlastně já jsem se teď usadila natrvalo na jednom místě, na Zemi.

4. Zkus napsat seznam 5 nejdůležitějších věcí (činností) pro to, abys byla šťastná.

… být v blízkosti moře … stále objevovat jak vně, tak uvnitř … mít ty objevy s kým sdílet … pohybovat se … vědět, že svým životem přispívám k dobru tohoto světa

5. Jak reaguje okolí na tvůj způsob nespoutaného života?

Někteří bývalí přátelé o mě tvrdili, že jsem přehnaný snílek. Že jsem blázen a příliš fantazíruju. Že se chci dotknout hvězd. Pro rodinu to byl nejdřív šok. Jako pro každého rodiče, jak si dovedu představit. Báli se o mě, když jsem se rozhodla, že nedodělám školu a půjdu svou cestou. Báli se, že se neprosadím. Že to bude těžké a proč musím být taková? Proč nemůžu být jako ostatní – normální? I já jsem se sama sebe kolikrát ptala. Proč nemůžu být jako ostatní? Dnes už vím. Nemůžu. Jsem taková, jaká jsem. Každý jsme originálem. Každý máme jiné sny, jinou cestu. Jdu tudy, kudy mi radí srdce. A i když nemám vysokoškolský titul, který by mi „zaručil jistou budoucnost“, jsem tady a něco jsem přece dokázala. Dnes už mé okolí není tak vyplašené. Přátelé se vyměnili za ty pravé a má rodina si trochu oddychla. Když znovu zahlásím, že se chystám vyplout za novým obzorem, popřejí mi šťastnou cestu a těší se, o jakých objevech jim budu vyprávět.

Speciální lásku chovám k ostrovům. Pro jejich energii. Jak napovídá třeba italské slovo „ísola“, ostrov vás odizoluje. Od zbytku světa. Jste na malém kousku země spolu s jeho obyvateli a snad díky tomu se, pokud chcete, můžete intenzivněji propojit sami se sebou. Dostat se do užšího kontaktu. Máte tam víc času, prostoru, otevřeného obzoru. Jste na ostrově, nic neuspěcháte. A ať jedete, kam jedete, vždycky skončíte s výhledem na otevřený obzor, který rozhodně promlouvá rovnou do srdce. A tak proto ostrovy… Těch míst, kde jsem bydlela, nebylo vůbec moc. Když se podívám na mapu, mám pocit, že se pohybuji v rádiusu 5-ti kroků. Věřím, že ho ještě trochu rozšířím… aspoň na 6 kroků. Zatím jsem žila na Mallorce, Ibize, Ischii a pak v Berlíně a Římě. Dvě města, která i když jsou městy, považuji za takové ostrovy, speciální světy, neopakovatelné a nevysvětlitelné. Jako to moře. Proto mi v případě těchto míst nevadilo, že nejsou přímo u moře.

    Foto: archiv společnosti

Top